Průvodce jednotlivými dny Velikonoc

VELIKONOČNÍ TÝDEN  (Svatý týden)

Poslední týden čtyřicetidenního půstu se v myšlence na Kristovo utrpení a jeho smrt nazývá velikonočním (svatým) týdnem nebo tichým týdnem. Hlavní dny, tzv. triduum, se slaví velmi starou liturgií, v jejímž centru je smutek a pokání, ale také radost ze vzkříšení.

ZELENÝ ČTVRTEK

Čtvrtek svatého týdne. Dopoledne slouží biskup mši sv. s kněžími své diecéze, při které se světí oleje (olej křtěnců, křižmo a olej nemocných) a přítomní kněží při ní obnovují své kněžské závazky. Večerní mše na památku večeře Páně již otevírá velikonoční triduum, protože podle starého židovského i pozdějšího křesťanského liturgického chápání patří již k následujícímu dni. Mše připomíná Ježíšovu poslední večeři s učedníky a ustanovení eucharistie, svátosti kněžství a také prvenství lásky, vyjádřené zřetelně v gestu umývání nohou. Po mši se eucharistie přenese do boční lodi, do tzv. Getsemanské zahrady, kde probíhá (do půlnoci) adorace. Z hlavního oltáře se odstraní pokrývky na znamení opuštěnosti, se kterou Ježíš snášel utrpení.

VELKÝ PÁTEK

První den velikonočního tridua, v němž se připomíná Ježíšova smrt na kříži. Pro liturgii není tento den dnem smutku a pláče, nýbrž dnem zamyšlení nad krvavou obětí Ježíše, která je zdrojem spásy. Církev oslavuje vítěznou smrt Pána. Podle starodávné tradice neslaví církev na Velký pátek eucharistii. Základním a obecným prvkem liturgie tohoto dne je hlásání slova. Obřad se skládá ze tří částí: a) z bohoslužby slova se třemi čteními, mezi nimiž jsou i pašije (vyprávění o Ježíšově utrpení a smrti – Jan 18-19), b) uctívání kříže, c) svaté přijímání. Protože se neslouží mše svatá, oltář je zcela holý: bez kříže, bez svícnů a bez pokrývek. Kromě toho je předepsán půst újmy v jídle a zdrženlivost od masa.

BÍLÁ SOBOTA
Druhý den tak zvaného velikonočního tridua (třídenní). Církev prodlévá u hrobu Pána, rozjímá nad jeho utrpením a smrtí a po celý den nekoná žádné liturgické obřady. Po západu slunce (tj. v sobotu večer) začíná velikonoční bdění (vigilie), a tím začíná slavnost Kristova vzkříšení

VELIKONOČNÍ VIGILIE  (noc ze soboty na neděli)

Z lat. vigilia. Označuje zvyk připravovat se na nějaký svátek nebo mimořádnou událost, která svátku nebo události předchází, bděním v noci na modlitbách. Matkou všech vigilií je vigilie velikonoční. Podle jejího vzoru se rozšířil obyčej připravovat se i na jiné svátky (např. Vánoce a Letnice). Vigilie nabývá eschatologického rázu, je-li chápána ve světle podobenství o pannách (Mt 25,6) a v duchu výzvy, se kterou se Ježíš obrátil k apoštolům (Mt 13,35-36). Pro mši o vigilii je zpravidla určen zvláštní mešní formulář.

VELIKONOČNÍ NEDĚLE

Je to den, ve kterém Pán vstal z mrtvých, a proto se stala dnem prvopočáteční slavnosti, která je základem liturgického roku. Od počátku byl tento den křesťany veřejně svěcen (1 Kor 16,2, srov. Sk 2,7), nejdříve vedle židovského šabatu, pak jeho nahrazením. V době apologetů a církevních otců bylo slavení neděle již ustálenou praxí. Neděle se stala občanským svátkem za císaře Konstantina, jenž r. 321 vydal zákaz manuální práce. Od 6. stol. zavedla církev povinnou účast věřících na nedělní eucharistické bohoslužbě. Neděle je týdenní oslava vzkříšení, je jakoby předzvěstí věčného života tím, že oslavuje Boha v liturgii a odpočinkem podporuje svobodné a plné bytí člověka.

Průvodce Velikonocemi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *