Ze Žirovnice do Santiaga

Jako milióny poutníků před námi, i my jsme se vydaly do Santiaga de Compostela. Naše putování začalo v městečku La Virgen del Camino pár kilometrů za Leónem.  V hlubším slovasmyslu jsme však pouť zahájily v nějaký okamžik dávno předtím. Každá z nás možná někdy jindy…Každopádně Žirovnice byla místem, kde se rozhodlo o mnohém.

Na Camino Francés (Francouzské cestě) jsme se ocitly navzdory všem plánům. Původně jsme chtěly začít ve městečku Ribadeo u oceánu a jít po tzv. Severní cestě. Nemohly jsme se té velké louže dočkat, a tak nás na nádraží v Madridu hodně rozhodilo, že jsou autobusy do Ribadea vyprodány. Díky vyššímu kormidlování naší poutnické bárky došlo k tomu, že jsme si chuť na oceán nechaly ještě na nějaký čas zajít, a začaly jsme uprostřed španělské pouště.

První den strávený ve vedru, prachu, a ve vzdálenosti cca 10 metrů od hlavní silnice mě hlodalo, že jsme si původní plán nepojistily, že jdeme tudy a ne jinudy. Po noci v  prvním Albergue (domě pro poutníky) byla Maruška bez bot. Nechtělo se nám tomu věřit, ale opravdu jí někdo nové pohorky odcizil. Zato v botníku zůstaly jedny o dvě čísla menší. Snad někoho tlačily a tak si nemohl pomoct ve svém pokušení po pohodlí. Jako malé pokání nám nechal svoje, taky moc pěkné (Marušky sestra je teď nosí a je moc spokojená).

Jak se cesta ubírala, tak jsme po ní šly. Spekulace o tom, co by bývalo bylo lepší zůstaly někde v prachu. Jak nabíhaly kilometry, tak se cesta změnila v horskou pěšinu, obloha se zatáhla, pršelo, a pak zas nepršelo…Jak to tak bývá. Po horách přišlo údolí, to také není nic nového pod sluncem. Nové boty se koupily, puchýře, bolavé paty a kolena nás stejně neminuly a obavy z toho, že na hlavní poutní cestě Španělska budou nepříjemné davy lidí se nenaplnily.  Poutníků bylo hodně, ale takové věci nejsou vlastně podstatné. Ne všechna místa, kudy jsme šly, byla krásná. Třeba velké město Ponferrada ležící v širokém údolí nás už druhý den nebavila vůbec. O to víc jsme ale byly rády, když jsme se po dalším dni cesty ocitly zase v horách, mezi stromy nebo mezi kamennými zídkami vesnických usedlostí.

Brzy nám došlo, že naším cílem není ani tak Santiago, jako ten oceán. V katedrále jsme byly rády a na mši s obří kadidelnicí létající transeptem od stropu ke stropu samo sebou jen tak nezapomeneme. Sedly jsme si k psaní pohledů a ke kafi, zavládla takzvaná „pohoda“. Stačilo, jak jsme se na sebe podívaly a bylo jasné, že naše cesta tady ještě nekončí. Rozloučily jsme se se svatým Jakubem, zase si sbalily vařič a všechno ostatní, a vydaly se na Camino de Fisterre – cestu na konec světa, ačkoli nám ji všichni pohanili. Ortodoxní poutníci (peregrinos) jdou po Francouzské cestě, zakončí pouť v katedrále a na konec světa si dojedou autobusem, že prý je cesta tam moc komerční a nepatří už k tradici. Ví Pán Bůh, jak to je.

My jsme byly z téhle části obzvlášť nadšené a za spaní jsme nezaplatily skoro nic. Na vlastní nohy si k oceánu dojít a na poutnickou kůži se v něm pak vykoupat, to stojí za to! Někde u majáku na Fisterre jsme pak co do kilometrů naši pouť zakončily.

Je to už pár měsíců, co jsme ze Španělska zpátky doma. Venku je zataženo a představa slunečných dní a spaní pod širákem je jaksi neuvěřitelná. Vzpomínky však nejsou jen pocitová věc. To, co jsme zažily v nás pravdivě zůstává a znovu ožívá. Vyprávíme si o těch místech, které máme v paměti nejživěji. Třeba Foncebadón, horskou vesničku, kde jsme spaly ve farním albergue, vlastně bývalém kostele. Na lidi, se kterými jsme se spřátelily, chvilku s nimi společně šly, a pak se zase rozloučily. Na vaření rýže v dešti, pod střechou u kostela… A na oceán.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *